MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


25. DEN, 14. 3. 2001, STŘEDA - ULURU & KATA TJUTA

Ráno nás Mirka vzbudila už v 7:15 a při přípravě snídaně jsme zjistili, že máme v kufru myš! Pochutnala si na Pavlově chlebu a Mirčiných nudlích a těstovinách. Já jsem uniknul. Tak jsme kufr prohlédli, ale bezvýsledně. Tak je snad pryč.

Po snídani vyrážíme hned do národního parku Uluru - Kata Tjuta. Vstupné je 16,25 dolaru na 3 dny. Bohužel my máme čas jenom jeden den a ještě k tomu hned u vjezdu do parku visí cedule, že výstup na Uluru je kvůli silnému větru uzavřen. To snad není pravda, takovou dálku sem jedeme a oni nám ho zavřou! My se báli hlavně horka a ono prý moc fouká. Takže měníme operativně plán a jedeme nejdřív ke Kata Tjuta (čti Kata Džata), anglicky The Olgas. Snad se vítr během dne uklidní, hlavně se zase nesmí moc oteplit. Zatím to vypadá celkem dobře. Je sice horko, ale ne zase nesnesitelné.

Domorodý název pro Kata Tjuta znamená "mnoho hlav". To proto, že Kata Tjuta je tvořena 36 monolity, z toho nejvyšší Mt. Olga se tyčí 546 metrů nad okolní krajinu. Nadmořská výška je 1.065 m.n.m.. Místní území a nejenom ta, dostali domorodí obyvatelé (tady Anangové) v roce 1985. Jinak tu žijí již více než 20 tisíc let. Naše první zastávka je na Kata Tjuta Dune Viewing Area, což je vyhlídka vzdálená něco přes 1 kilometr od našeho cíle. Dalším postupným bodem našeho zkoumání je soutěska Olga Gorge, na jejímž konci je malé jezírko s průzračnou vodou. Mohutnost celého masívu zde na vás dýchne plnou silou, připadáte si až ztracení. Další náš pěší výlet je do Valley of the Winds. První část na Karu Lookout je celkem v pohodě, cesta dál na Karingana Lookout už byla v nastalém vedru docela namáhavá. Ale mají tady pro případ nouze tanky s dešťovou vodou upravenou na pitnou. Vyzkoušeli jsme a pitná byla, problémy nepřišli. Vrátili jsme se k autu a vyrazili zpátky k Uluru. Jen tak mimochodem, oblast Kata Tjuta je naším nejzápadnějším místem v Austrálii.

Uluru, anglický zeměpisný název je Ayers Rock, je nejznámější symbol Austrálie. Jedná se o monolit starý přibližně 600 miliónů let. Nejvyšší bod zvaný Cairn je 348 metrů nad okolní planinou, jeho nadmořská výška je 867 m.n.m.. Je 3,6 kilometru dlouhý a 2,4 široký, jeho nespodnější část sahá až do hloubky neuvěřitelných 5 km pod zemský povrch. Je to zároveň posvátné místo Anangů, tak nejdříve zastavujeme v informačním centru, kde zároveň obědváme. A pak už hurá ke skále. Vidíme, že nahoru lezou lidi. Uluru Climb je tedy už otevřený, vítr nefouká! Ihned je tedy následujeme. Na začátku výlezu je na hladkém povrchu skály jistící řetěz, sklon je dost prudký a my jdeme po takovém malém hřebínku. Pád dolů se rovná smrti. Dále je už je cesta mnohem volnější a je značena bílou přerušovanou čarou až na vrchol. Nahoře jsme asi za necelou hodinu, já asi o 20 minut dřív než Pavel s Mirkou, které zdržuje hlavně filmování. Naštěstí je pod mrakem, sluníčko nesvítí, tak skála není tak moc rozpálená a výstup byl celkem v pohodě. I tak jsem ale vypil asi 1,5 litru vody. Na vrcholu je betonový sloupek s kovovou deskou, na které jsou vyznačeny světové strany a směry k různým známým místům. Po cestě je několik tůněk s dešťovou vodou, kde jsme objevili korýše podobné malým trilobitům. Rozhled z vrcholu do okolních rovin je úžasný, skoro je vidět zakřivení zeměkoule. Červené nebo rudé barvy v okolí moc není, rudé centrum zezelenalo, protože je krátce po období dešťů. A tak vyrašily všechny trávy, keře a podobně. Na cestě zpátky dolů už zase svítí sluníčko, tak to začíná být docela hustý. Je jasné, že tu každý rok umírají turisti na infarkt nebo celkový kolaps organizmu. Cesta na vrchol a zpátky je dlouhá asi 3,2 km. Dole jsem jako první a tak se dávám do řeči se skupinkou Čechů, které jsem potkal na parkovišti. Taky Pražáci, ty jsou fakt všude… :-) U auta znovu doplňujeme potřebné tekutiny a potom se zapnutou klimatizací objíždíme celou skálu kolem dokola. Ještě si prohlížíme jeskyni s domorodými kresbami a jezírko na úpatí Uluru. Ale tři autobusy Němců a Japonců nás vyhánějí pryč.

Vzpomněl jsem si, že v 7:07 PM by měl být západ slunce. Aspoň to tak bylo napsáno na nástěnce v kempu. Jedeme teda rychle na Sunset Viewing Area, asi 100metrů dlouhé parkoviště, které je k tomu speciálně určené. Potom tu mají ještě jedno, pro změnu pro východ slunce. To se velmi rychle zaplňuje. Je 18:55, parkoviště je plné, ale západ slunce nikde. No jo, zase máme blbě nařízené hodinky. Ale když se podíváme kolem sebe, nejsme jediní. Za hodinu je západ opravdu tady, ale jako naschvál se zase trochu zatáhlo, takže z toho nic není. Aspoň jsme poklábosili s dalšími Čechy, kteří shodou okolností parkují hned vedle nás. To už nejsou Pražáci, ale Brňáci.

Jedeme tedy pryč. Už za tmy bereme benzín v Yulaře a nakupujeme v supermarketu. Pavel si pořád, po skoro měsíci stráveném v "Down Under", nemůže zvyknout na slovo dolar a tak slyšíme neustále ceny stylem koruna třicet apod. Naším dnešním cílem je Curtin Springs, kam opět jedeme už za tmy v závěsu za kamiónem. Na místě jsme asi ve 22:15, to je zatím náš nejpozdější dojezd do cíle dne. V roadhousu jsme se zeptali na cenu kempu. Odpovědí je nám "free" plus pouze 1 dolar za použití sprch. Když jsme je ale viděli, tak byli nepoužitelné. Spousta můr, brouků, švábů a podobné havěti. O pavučinách ani nemluvě. Takže spát jdeme dneska bez mytí a to dokonce i Mirka. To svědčí o tom, jaké ty sprchy asi byly. Je horko, nelezeme proto ani do spacáků. Tropiko ale necháváme, mraky se trochu honí, nechceme nic riskovat.

Ž 233 km      € Pavel